Paleoparazitologie (nebo též Archeoparazitologie) je vědní obor, který byl definován jako rozšíření paleopatologie. Použitím mikroskopických a molekulárních technik zjišťuje přítomnost parazitů, jak v paleontologickém, tak archeologickém materiálu. Paleoparazitologie poskytuje cenné informace o evoluci parazitů a jejich hostitelů a navíc dává porozumět faktorům, které ovlivňují hustotu a výskyt populací a dovoluje stopovat jejich migrační cesty.
Studia parazitů provedená po celém světě na organickém materiálu posbíraném z archeologických míst, odhalují informace o lidském chování, stravování, vývoji rozdílných kulturních systémů, stylu bydlení, hygieně, sanitárním zázemí, lékařské péči, ekonomii atd. A pomáhají zjišťovat, jak tyto podmínky života ovlivnily vztah parazit-hostitel. Nemalý vliv na tyto procesy mají i klimatické změny v průběhu času.
Paleoparazitologické závěry se vyvozují například z faktů, že určití parazité indikují konzumaci určitých druhů zvířat (Diphyllobothrium spp. – syrové ryby, Taenia spp. – hovězí a vepřové maso), což značnou měrou přispívá k rekonstrukci stravování. Jiným příkladem může být nález parazitů, kteří jsou přenášeni prostřednictvím fekální kontaminace, z čehož se může vyvozovat, že populace mohla být nebo byla ohrožena jinými fekálně přenosnými nemocemi, jako je úplavice, jejíž původce není zřejmý v archeologickém záznamu.
Velmi často jediným důkazem o přítomnosti parazitů jsou stopy, které po sobě zanechávají ve formě vajíček ve fekáliích, stopách ve tkáních nebo hnidách ve vlasech. Materiálem ke zkoumání jsou převážně organické sedimenty ze studní/jímek, koprolity, vzorky z hrobů, ale také i mumie.

Dendroekologie

Dendroekologie se zabývá se vlivem faktorů prostředí na tvorbu letokruhů. Na základě letokruhových řad je možné některé z těchto faktorů zpětně identifikovat a objasnit tak některé ekologické aspekty v historii stanoviště. Pro dendrochronologii jsou vhodné dřeviny s roční periodickou činností kambia, tzn. téměř všechny dřeviny mírného pásma, některé byliny a dřeviny z jiných vegetačních zón jevící obdobnou pravidelnou periodicitu růstu. Dendroekologie umožňuje poznání dlouhodobé dynamiky lesních ekosystémů, detekovat geomorfologické a hydrologické změny stanoviště (svahové pohyby, laviny, záplavy apod.). Dendrochronologie je také často používána v klimatologických studiích, je jednou z metod napomáhajících objasnit změny klimatu v minulosti a jeho regionálních odlišností.

Dendrochronologie

V úzkém slova smyslu je dendrochronologie chápána jako metoda datování dřevěných vzorků z historických, archeologických a fosilních nálezů. Datování je založeno na porovnávání získaných letokruhových řad ze vzorků se standardními chronologiemi pro jednotlivé druhy dřevin. Křížové datování nám umožňuje konkrétní určení kalendářního roku, ve kterých jednotlivé letokruhy přirostly. Jedná se o jednu z nejpřesnějších způsobů datování dřevěných objektů. Pro úspěšné datování vzorku je nutná dostatečná délka letokruhové řady (alespoň 40 letokruhů) a vhodná regionální standardní chronologie. Rok smýcení stromu lze určit v případě, že na vzorku je zachován podkorní letokruh.

Vybavení dendrochronologické laboratoře

Laboratoř je vybavena měřícím přístrojem TimeTable rakouské výroby, který je propojen s počítačem pomocí odečítacího modulu ParSer v1.3 a Stereomikroskopem Olympus SZ51. Pro měření a datování vzorků je využíván software PAST32 a PAST4.

Zaměření dendrochronologické laboratoře

Dendrochronologické pracoviště slouží zejména k výuce na přírodovědecké a filozofické fakultě Jihočeské univerzity a k samostatnému výzkumu studentu obvykle v rámci Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie. Primárním účelem je zajištění dendrochronologického datování dřevených konstrukcí a objektu v rámci zpracovávaných projektu Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie. Dlouhodobé se pracoviště zabývá především problematikou datování objektu v jižních Cechách a sestavením regionálních chronologií pro jednotlivé podoblasti zejména v závislosti na nadmořské výšce, a také změnou používaných druhu dřevin pro konstrukce v minulosti. Dendroklimatologickým analýzám růstových reakcí smrku na Šumavě a problematice lesních mokřadů.

Archeologie se zabývá studiem starých lidských civilizací a prostředím, ve kterém tyto civilizace žily. K tomu jim pomáhá systematické odkrývání a sběr materiálu jako jsou různé artefakty či kosterní pozůstatky. Cílem genetiky je porozumět zákonům dědičnosti v žijících organismech, tím že na základě informací známých o rodičích dokáže predikovat vlastnosti potomků. V archeogenetice jdeme opačným směrem: na základě informacích o potomcích se snažíme odhalit vlastnosti předchůdců. Archeogenetika může být tedy definována jako studium lidské minulosti za použití moderních molekulárních metod.