Zatímco jazyk melpa, rozšířený v západních vysočinách Papuy-Nové Guineje, je stále běžně slyšet na tržištích i v domácnostech, tradiční znalosti o přírodě, které tento jazyk kdysi nesl, rychle mizí. Nová studie publikovaná v Journal of Ethnobiology ukazuje, že i když mladí lidé mluví rodným jazykem plynně, jejich schopnost pojmenovávat místní ptáky, rostliny či chápat ekologické souvislosti dramaticky klesá.
Prvním autorem studie je Dr. Alfred Kik, absolvent doktorského programu zoologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Výzkum provedl ve spolupráci s Pavlem Dudou a Vojtěchem Novotným z Katedry zoologie PřF JU a odborníky z New Guinea Binatang Research Center.
Studie navazuje na rozsáhlý výzkum jazykových a etnobiologických znalostí mladých Papuánců a zaměřuje se na jazyk melpa, jeden z největších transnovoguinejských jazyků. Z přibližně 500 těchto jazyků, rozšířených v hornatém vnitrozemí Nové Guineje, má více než 100 000 mluvčích jen sedm – melpa je jedním z nich. Autoři zkoumali, zda i u těchto „velkých“ jazyků dochází k úbytku znalostí o živé přírodě, jako je rozpoznávání ptáků, rostlin, využití přírodních zdrojů v kuchyni či tradiční medicíně, nebo lovecké dovednosti. Alfred Kik, který z oblasti pochází a jazykem melpa sám hovoří, zjišťoval úroveň znalostí u více než 1300 studentů místních středních škol ve věku 16–18 let.
Výsledky jsou znepokojivé: ačkoli 82 % studentů uvedlo, že jazyk ovládá plynně, většina měla potíže s pojmenováním i běžných druhů ptáků a rostlin. Například ikonickou rajku princezninu (Astrapia stephaniae), jejíž pera jsou využívána k výrobě slavnostních oděvů a ozdob, dokázalo správně určit pouze 15 % studentů. Dobré výsledky měli jen u nejznámějších druhů, jako je kasuár (Casuarius bennetti), nebo u druhů, které se vyskytují v blízkosti měst a vesnic. Co se týče rostlin, studenti uvedli celkem 117 druhů, z nichž téměř polovina byla nepůvodní – většinou šlo o komerčně pěstované plodiny.
Hlavními příčinami úbytku znalostí jsou urbanizace, užívání angličtiny a pidžinu v domácnostech, smíšená manželství a ztráta kontaktu s tradičním způsobem života. Nejlépe si vedli studenti, kteří měli osobní zkušenosti s lovem, zahradničením nebo tradiční medicínou.
Studie přináší důležité varování: i když domorodý jazyk jako takový přežívá, znalosti, které dříve obsahoval, rychle mizí. Spolu s nimi se vytrácí i schopnost komunity rozumět svému prostředí, využívat jeho zdroje a udržovat kulturní kontinuitu. Autoři studie upozorňují, že ochrana biologické rozmanitosti je v těchto oblastech neoddělitelná od ochrany kulturního dědictví – většina půdy je totiž v soukromém vlastnictví jednotlivých rodin, a budoucnost místních deštných lesů tak do značné míry závisí na postoji místních obyvatel k přírodě.
