Nová kniha s významným podílem Petra Pokorného a Michaely Ptákové z Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Hinterland. Archeologie severočeských pískovcových krajin, vyšla nyní v pražském nakladatelství Kodudek. Název, poutavá forma a zajímavý obsah uvádějí do odborného i laického povědomí mimořádně zajímavé téma pravěkého, středověkého a současného osídlení méně známých krajin severních okrajů naší země.
Dnešní archeologie je totiž integrální vědou o všem starém, co zavál čas a co uniklo paměti živých lidí i písemných pramenů. Nutným důsledkem jejího rozvoje je nesmírná rozmanitost a někdy i složitost výzkumných postupů. Uplatňují se často i nejmodernější metody chemie, fyziky, geologie či biologie. Autorský tým, který se pískovcovými krajinami po zhruba čtvrtstoletí intenzivně zabýval, je skutečně velmi interdisciplinární. Severočeské pískovce se přitom ukázaly být mimořádně bohaté na stopy dávné i nedávné minulosti. Vyznačují se totiž hojností nejrůznějších přírodních archivů, které tyto stopy nesou. Jejich výzkumem postupně vyvstával obraz svébytného vývoje pískovcových krajin, které sice po tisíciletí ležely za okrajem hlavních sídelních enkláv, ale zároveň byly jejich nezbytným, „vyživujícím“ zázemím.
Tyto krajiny byly po většinu sledovaného času lesnaté a obtížně prostupné. Příroda v nich, přes jejich přírodně-kulturní hybridnost, vždycky měla takříkajíc navrch. Málo úrodné půdy a členitý terén dovolovaly zemědělskou činnost jen v omezené míře, pokud vůbec. Ale nikdy, nebo přinejmenším po většinu času, nešlo o úplnou divočinu. Lidé skalními labyrinty procházeli, trvale nebo dočasně v nich žili, lovili v nich, sbírali lesní plody, získávali dřevo, pásli domácí zvířata. Skrývali se v nich před nepřízní osudu i jiných lidí. Je to překvapivě pestrá a pro naši dobu snad i poučná historie.
