Otázka, zda jsou lidé „přirozeně“ monogamní, se často objevuje ve veřejných debatách i médiích. Biologie na ni nedává jednoznačnou odpověď. Lidé vykazují některé znaky typické pro monogamní primáty, u nichž se život v párech obvykle vysvětluje vysokými nároky na péči o mláďata. Antropologická data však tento obraz komplikují. Více než 80 % historicky doložených lidských společností umožňovalo polygynii, a to i přesto, že většina lidí v těchto společnostech žila v monogamních svazcích.
Polygynie se častěji vyskytuje tam, kde existují výrazné rozdíly mezi muži, pokud jde o zdraví, bohatství a sociální postavení. Předchozí výzkumy ukazují, že v globálním měřítku jsou tyto rozdíly poháněny především výskytem infekčních onemocnění a mírou násilí ve společnosti. V takových podmínkách může být pro ženy výhodnější žít v polygynním manželství – tedy sdílet muže, kteří jsou zdraví, bohatí a schopní zajistit ženám i dětem ochranu a materiální zabezpečení.
O to záhadnější je, proč relativně malá část společností – a často právě ty nejbohatší, nejkomplexnější a vyznačující se nejvyšší mírou sociální nerovnosti – prosadila monogamii jako povinnou a zákonem vynucovanou normu. Právě v těchto společnostech by přitom elity mohly z polygynie nejvíce těžit, protože si ji mohly dovolit.
Existují dvě hlavní teorie, které se tuto záhadu snaží vysvětlit. První zdůrazňuje soupeření mezi společnostmi. Podle ní polygynie zvyšuje počet nezadaných mužů, což vede k násilí, kriminalitě a sociální nestabilitě. Monogamie má tyto konflikty tlumit a podporovat spolupráci, což je výhodné pro komplexní společnosti závislé na koordinaci, specializaci a vojenské organizaci. V tomto pojetí je monogamie chápána jako nástroj sociálního inženýrství, který má zajišťovat dlouhodobou společenskou stabilitu a schopnost odolávat tlakům zvenčí.
Druhá teorie se naopak dívá na problém z perspektivy rodin. Spojuje vznik normativní monogamie s rostoucím významem dědičného majetku, zejména zemědělské půdy. Jak populace rostly a volná půda mizela, stala se půda vzácným zdrojem, jehož dělení mezi mnoho manželek a dědiců vedlo k jeho znehodnocení. Monogamie omezuje počet legitimních dědiců a umožňuje udržet majetek pohromadě napříč generacemi. V tomto smyslu může být výhodná i pro velmi bohaté muže, kteří mají silný zájem na dlouhodobém zachování rodového majetku.
Vědci z Jihočeské univerzity spolu s kolegy z Velké Británie a Švýcarska jako první obě tyto teorie přímo porovnali pomocí globálních etnografických dat. Využili kauzální modely a bayesovské fylogenetické analýzy na souboru zhruba dvou set společností z různých částí světa – od lovců a sběračů přes starověké civilizace až po historické státní útvary.
Výsledky studie, publikované v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), jednoznačně podporují vysvětlení založené na dědičném majetku. Napříč společnostmi je monogamie silně spojena s privatizací zemědělské půdy a s ekologickými faktory, které činí půdu vzácnou. Naopak důkazy pro teorii stabilizace společnosti jsou slabé a nekonzistentní: monogamie spolehlivě nesnižuje míru násilí ani nezvyšuje spolupráci v komplexních společnostech.
Uzákoněná monogamie se tak jeví jako adaptace na soupeření o majetek uvnitř rodin, nikoli jako nástroj ke snižování konfliktů mezi muži na úrovni celé společnosti. Studie neříká, jak by manželství mělo vypadat dnes, ani nepřisuzuje monogamii morální hodnotu. Nabízí však lepší porozumění tomu, proč se právě tento typ manželského uspořádání stal v lidských dějinách tak rozšířeným.
Šaffa, G., Jaeggi, A. V., Zrzavý, J., & Duda, P. (2026). Competition for heritable wealth, not cultural group selection, drives the evolution of monogamy. Proceedings of the National Academy of Sciences, 123(1), e2514328122.
