Celou fotogalerii najdete na Zoneramě.
Kurz Polární ekologie 2026
Tam, kde polární lišky dávají dobrou noc (Obr. 1) a kde slunce v létě nezapadá, jsme strávili tři týdny terénní výukou a výzkumem. Samotné exkurzi předcházela týdenní teoretická příprava v Českých Budějovicích. Rozdělili jsme se do mikrobiologicko-zoologického a botanicko-geologického týmu a navrhli projekty (Obr. 2) zaměřené na vliv ptáků v polárních oblastech. Těm jsme se následně věnovali v terénu.
Od 4. do 24. července jsme pobývali na dalekém severu. Po příletu do Longyearbyenu jsme se ubytovali v Payerově domě (Obr. 3), navštívili nejsevernější kostel, muzeum Svalbardu a došli až k ceduli varující před postrachem Arktidy (Obr. 4), za niž jsme se mohli vydat jen pod ozbrojeným dohledem. Už během prvních procházek po městě se nám naskytl pohled na kajky mořské (Obr. 5), potáplice malé (Obr. 6), bernešky bělolící s mláďaty (Obr. 7) či rybáky dlouhoocasé (Obr. 8).
První větší výprava vedla nad Longyearbyen, který se nám po zdolání 400 výškových metrů otevřel jako na dlani (Obr. 9). Cestou jsme obdivovali jirnici (Obr. 10) či vranec arktický (Obr. 11), prošli se po polygonálních půdách (Obr. 12), zažili koulovačku (Obr. 13) a ověřili, že tzv. watermelon snow, způsobený sněžnými řasami, skutečně voní po melounu (Obr. 14). V údolí Endalen nás doprovázeli sobi špicberští (Obr. 15) a zjistili jsme, jak pohodlně se odpočívá v tundře (Obr. 16), zejména na porostech kasiope čtyřhranné (Obr. 17).
V ochranných nepromokavých oblecích, ursuitech (Obr. 18), jsme na člunech dorazili do zátoky Petuniabukta, kde se stanice Nostoc stala naším domovem na dalších deset dní. Koho by nelákaly místní kadibudky (Obr. 19) s možná nejhezčím výhledem pod sluncem? Pro zajištění hladkého chodu exkurze jsme se střídali po dvojicích ve službě: připravovali snídani, hlídali zásoby převařené vody a vařili pro sedmnáctičlennou posádku. Odvážní se pustili i do pečení buchty (Obr. 20). Protože na stanici nebyl mobilní signál a k jeho dosažení bylo nutné vystoupat asi 500 výškových metrů směrem k ledovci Elsabreen (Obr. 21), trávili jsme večery společně ve vyhřáté laboratoři hraním her a zpíváním za doprovodu kytary, ukulele, flétny a někdy i trubky (Obr. 22).
Hodně času jsme věnovali vědecké práci, která probíhala na třech lokalitách ovlivněných ptáky. Botanická skupina mapovala vegetaci a pořizovala fytocenologické snímky (Obr. 23 a 24), půdní skupina analyzovala půdní profily a odebírala vzorky pro pozdější zpracování (Obr. 25 a 26), přičemž hned na první lokalitě s nadšením narazila na permafrost (Obr. 27). Zoologická část instalovala padací pasti (Obr. 28), sbírala ptačí exkrementy a půdu pro extrakci mikro- a mezofauny. Geologická část využívala dron (Obr. 29) a dokumentovala mořské terasy, morény, permafrost i čerstvě odledněné plochy. Rychlost ústupu zdejších ledovců jsme si uvědomili především při pohledu na poslední zbytečky ledovce Ferdinandbreen. V morénách jsme hledali zkameněliny (Obr. 30), po cestách sbírali shozené sobí parohy a občas pohlédli smrti do očí (Obr. 31). Terénní práce ve zdejší krajině vyžadovala kromě neustálé ostražitosti před medvědem také opatrnost, odvahu a vzájemnou pomoc – ať už při pohybu v sutích a na strmých svazích (Obr. 32) nebo při přeskakování ledovcových potoků (Obr. 33).
Naší pozornosti neunikly ani adaptace rostlin na arktické podmínky. Polštářovitý růst omezuje působení větru a pomáhá vytvářet příznivější mikroklima (Obr. 34), heboučký chmýr suchopýru Scheuchzerova usnadňuje šíření semen větrem (Obr. 35), svalbardský mák dokáže osidlovat nestabilní sutě (Obr. 36) a miskovité květy dryádky osmiplátečné pomáhají vytvářet teplejší mikroprostředí ve středu květu (Obr. 37). Zjistili jsme také, že není chaluha jako chaluha (Obr. 38 a 39), že ze zdejších „stromů“ dříví opravdu nenařežeme (Obr. 40) a jak snadné je v tundře přehlédnout bělokura (Obr. 41) nebo ptačí vejce (Obr. 42).
Část skupiny se vydala k ledovci Hørbyebreen, prozkoumala ledovcovou jeskyni (Obr. 43) a poprvé se prošla po ledovci. Jedním z vrcholů exkurze byla výprava na ledovec Nordenskiöldbreen (Obr. 44 a 45), kde jsme pozorovali kryokonitové jamky všemožných tvarů (Obr. 46), odebírali z nich vzorky (Obr. 47) a s respektem nahlédli do ledovcového mlýna (Obr. 48).
Navštívili jsme i opuštěné sovětské hornické městečko Pyramiden (Obr. 49), jehož prázdné budovy osídlili rackové tříprstí (Obr. 50). Na náměstí nás sledovala Leninova socha (Obr. 51), v tajemném kulturním domě jsme vyzkoušeli nejsevernější piano (Obr. 52) a v tělocvičně si zahráli basketbal i badminton.
Po návratu do Longyearbyenu patřil poslední týden laboratorní práci (Obr. 53) a také parazitologii pod vedením Olega Ditricha, spoluzakladatele České arktické výzkumné stanice. Vyzkoušeli jsme si, co obnáší odlov mořských živočichů – od přípravy sítí a vrší přes jejich nastražení až po vyzvednutí a úklid (Obr. 54). Za odměnu se nám při sledování moře ukázal majestátní mrož, který se tak přidal do naší sbírky setkání s mořskými savci – k běluhám a tuleňovi. Zájemci si po odlovu mohli tresku, platýse nebo vranku (Obr. 55) vypitvat, podívat se na jejich parazity zblízka a nakonec i část rybích úlovků ochutnat (Obr. 56).
Po závěrečném kruhu, zpívání a objetích jsme se vraceli domů plní poznatků, zkušeností a hlubokých dojmů. Nyní nám zbývá poprat se s terénními daty, dokončit laboratorní analýzy a představit naše výsledky na minikonferenci otevřené všem zájemcům a zájemkyním.
Velké díky patří vedoucím za odborné vedení, logistickému týmu za zázemí a všem účastníkům a účastnicím za nasazení a znamenitou atmosféru. Byli jsme báječná parta – a právě díky tomu se z exkurze stala nejen cenná odborná zkušenost, ale také dobrodružství, na které budeme ještě dlouho vzpomínat.
- Anna Cibulková
Foto: Anna Cibulková, Jiří Borák, Jiří Bárta
