Vědecký tým z Katedry chemie PřF JU učinil překvapivý objev v biologii klíšťat. Nová studie ukazuje, že klíště obecné (Ixodes ricinus) je schopno samo vytvářet kyselinu sialovou – molekulu, která je dosud spojována především s buňkami obratlovců včetně člověka. Objev zásadně mění dosavadní pohled na biochemii těchto významných přenašečů infekčních onemocnění.
Kyselina sialová hraje klíčovou roli například v imunitním systému nebo při buněčném vývoji. U bezobratlých živočichů se však vyskytuje jen výjimečně a její přítomnost u klíšťat nebyla dosud jednoznačně prokázána. Nový výzkum nyní přináší první přímé důkazy, že klíšťata tuto látku nejen obsahují, ale také aktivně produkují a využívají.
Tým zjistil, že klíště disponuje kompletní genetickou výbavou potřebnou k syntéze kyseliny sialové a k jejímu začlenění do tzv. sialovaných glykoproteinů – specifických bílkovin s důležitými biologickými funkcemi. Zároveň odhalili, že klíště k jejich tvorbě využívá alternativní biosyntetickou dráhu, která se liší od mechanismů běžných u obratlovců.
Pomocí moderní metody označované jako „Click chemistry“ se týmu podařilo tyto molekuly přímo zobrazit a sledovat jejich výskyt během celého životního cyklu klíštěte. Sialované glykoproteiny byly detekovány ve všech sledovaných stadiích – u dospělých samic, ve vajíčkách i u larev, stejně jako v laboratorně pěstovaných klíštěcích buňkách. Nejvyšší koncentrace byla pozorována v raných vývojových fázích.
„Naše výsledky naznačují, že sialované glykoproteiny mohou hrát klíčovou roli ve vývoji klíštěte,“ uvádějí autoři a autorky studie. Tento objev tak otevírá nové otázky týkající se biologických funkcí těchto molekul i jejich možného významu pro přežívání a adaptaci klíšťat.
Zjištění má význam nejen pro základní výzkum, ale i pro medicínu a veřejné zdraví. Lepší porozumění tomu, jak klíšťata fungují na molekulární úrovni, může v budoucnu přispět k vývoji nových přístupů, jak omezit jejich schopnost přenášet nebezpečné patogeny, například původce Lymské boreliózy nebo klíšťové encefalitidy.
Publikace dostupná zde: sciencedirect.com
Kontakt: Ján Štěrba (
